Pavel Lebeda starší = kanonýr mezi kanonýry! 

Někdo nedá dohromady 218 branek ani na trénincích, zato Pavel byl vyloženě „zápasový“ typ. Když se jednou za čas dostavil na trénink, všichni se divili a narážek na tréninkovou morálku našeho elitního snajpra padalo mnoho. Kde s fotbalem začínal? Na kterém hřišti se mu nehrálo dobře? Nejen to si můžete přečíst v dnešním rozhovoru.

Jsi nejlepší střelec klubové historie FC Křivsoudov s 218-ti mistrovskými brankami, jak Ti to zní?

Tak samozřejmě, že to zní krásně.  Asi jsem měl i štěstí, že mi to tam vždycky hodně „padalo“ a na jaké cifře jsem se nakonec zastavil. Ovšem na druhou stranu je nutno dodat, že za brankami je třeba vždy vidět i dalších deset spoluhráčů, kteří na moje branky museli „makat“. Dost mi také pomohlo, že se mi vždy vyhýbala vážnější zranění. Absencí jsem opravdu moc neměl.

Měl jsi na branky nějaký speciální recept nebo rituál? 

Vždycky jsem se držel léty prověřeného: bez střel nejsou branky. Takže jsem střílel jak to jen šlo, ať už z dálky nebo klidně i z brankové čáry.

Jak vypadal typický gól v podání Pavla Lebedy?

Poflakovat 😊 se na půlce, ukolíbat obránce a pak si naběhnout za obranu a jít sám na kasu. A na závěr rána po zemi podle brankáře. Takhle jsem dal asi nejvíce branek, obzvláště za mých mladých let, kdy mi to ještě běhalo.

Jaké počasí nebo povrch Ti nejvíce vyhovoval?

Možná to bude znít divně, ale nejraději jsem měl mokré hřiště. Ideálně když lehce pršelo. Hra byla rychlá a míč měl krásný skluz. A gólmani to mají na takovémto terénu vždycky těžké. Nesnášel jsem horko a hřiště jako beton.

Proti kterému soupeři se Ti hrálo nejlépe a naopak?

Rád jsem hrával derby, ať už to byly Dolní Kralovice nebo Čechtice. Vždycky to bylo i o emocích a výhra nad soupeřem hřála pokaždé trochu víc. Naopak jsem nerad jezdil do Velíše a Trhového Štěpánova, ovšem spíše kvůli místním „fotbalovým expertům“ za lajnou. Nerad jsem hrával i v Tichonicích, místní sklon hřiště je opravdu ojedinělý a běhat 

celý poločas do kopce – nic pro mě.

Vybavíš si z té záplavy branek jednak tu nejhezčí a pak také nejdůležitější?

Branek bylo cekem dost a vzpomenout si na nějakou konkrétní? Snad na branku v Drachkově, sice nebyla nejhezčí, ale dal jsem ji hlavou. Jak ostatně potvrdí všichni ze starších hráčů Křivsoudova, tak hlavou jsem skóroval pouze výjimečně. Za celou dobu v Křivsoudově jsem dal pouze dva góly hlavou. Jelikož byly opravdu jen dva, tak se to dobře pamatuje.  Raději jsem si vykloubil nohu, než abych hrál hlavou. Zda nějaký super důležitá? To by byla spíše otázka na Karla Mareše, který se staral o zápisky z utkání. Ale

důležité byly asi všechny, které znamenaly vítězství.

Kde jsi s fotbalem začínal a jak se Tvoje kariéra vyvíjela?

Fotbal jsem hrával už od malička. Nejdříve s tátou a bratry na dvorku u domu, potom na návsi s dalšími kluky z Lokte. Závodně jsem začal hrát za Sokol Dolní Kralovice za žáky, kde jsem hrál až do ukončení základní školy. Do dorostu mě nevzali, byl jsem tehdy jak ustřelené kecky a v dorostu bylo příliš mnoho starších a vyšších kluků. K fotbalu jsem se vrátil až po vojně v 21. letech. Tehdy mě ukecal starší brácha Jarda, ať si s nimi jdu kopnout do Kralovic, že jich je málo. Tak jsem k fotbalu po nějakých šesti letech vrátil. V Kralovicích jsem hrál asi tři roky nejdřív IV. Třídu, poté i III. třídu. V Křivsoudově se v té době hrála II. třída a trenérem mužstva byl Karel Mareš. Ten si mě vyhlédl jako posilu do útoku a politicky mi vysvětlil, že mě v Křivsoudově čeká zářná kariéra 😊, tým plný výborných hráčů a skvělá parta.  Zpětně mu musím dát za pravdu, takže i když jsem měl později nabídky i z vyšších soutěží, zůstal jsem a nikdy nelitoval.

Občas Tě na fotbale v Křivsoudově vídáme, jak hodnotíš fotbal v podání současné generace? 

Na fotbal do Křivsoudova chodím stále rád. Kouknu se na pěkný fotbálek, pokecám s bývalými spoluhráči, dám nějaké pivečko a klobásku, prostě krásné odpoledne 😊. Myslím,

že se tady v současné době hraje nejhezčí fotbal za éry kopané v Křivsoudově. Takhle kvalitní kádr tady asi nikdy nebyl, prostě potěšení pro oko fanouška.

Vidíš se v synovi Pavlovi nebo je to z Tvého pohledu jiný hráč než jsi byl Ty?

Těžko srovnávat. Já býval hrotový hráč a bránit jsem moc neuměl. Pavel je fyzicky lépe vybaven a asi mu více sedí záloha. Ale naštěstí branky umí dávat taky, z toho mám radost. Uvidíme jak se bude dále fotbalově vyvíjet. Samozřejmě bych byl rád, aby šel v mých šlépějích, dával branky a fotbal ho bavil.

Zahrál by sis ještě teď fotbal s chutí nebo už ani nohy necukají?

Samozřejmě mi nohy cukají a s chutí bych si s tímhle mančaftem kopnul. Bohužel mi tělo už příliš nedovolí. Teď už zvládnu sotva si čas od času kopnout za starou gardu.

Takže už jen tiše závidím.

Udržuješ se nějakým jiným sportem?

Už se ze mě stal takový pasivní sportovec u televize nebo na tribuně. Jediné, čím se aspoň trochu udržuji, jsou pravidelné delší pěší výlety s manželkou, občas si vyjedu na kole a v zimě, pokud to sníh dovolí, tak vyrazím na běžky.

Pavle, děkujeme za rozhovor, a samozřejmě za fotbalovou radost, kterou svými góly fanouškům přinášel!